DEN PRVNĺ
Abychom netrpěli ponorkovou nemocí vzniklou z permanentního konzumu alkoholu a válení na pláži, rozhodli jsme se s Filipem strávit první společnou dovolenou, tzv. testovací, v Tatrách. Logické rozhodnutí, protože na horách musíte nejlépe každý den na túry (v našem případě vysoké ambice). Riziko ponorkové nemoci se díky rozmanitému každodennímu programu snižuje, i když není vyloučeno úplně.
My máme za sebou první den a zatím držíme!
Naše expedice začala v sobotu 2. července 2016 v brzkých ranních hodinách. Museli jsme totiž udělat zastávku u Filipa doma a odložit tam Kevina. Mého nedokonalého ducha a vědění totiž nenapadlo, že pes musí mít v zahraničí víc lejster než člověk. Malinko jsem si u tohoto nemilého zjištění pobrekla, ale Filipova maminka mě hned zpravila, že Kevina ráda pohlídá. Z gruntu dobrá ženská!
Naložili jsme tedy naše krosny na zadní sedadla našeho vozítka Žofky, jelikož v kufru nebylo pro velké množství nápojů (sem tam i nealko a jídlo) místo, a vyrazili směr tatranské dobrodružství.
Cesta probíhala poklidně. Necelou polovinu jsem řídila já, ale jelikož v autě ráda spím, předala jsem volant kvůli hrozícímu mikrospánku Filipovi. Občerstvili jsme se toho času střídání na benzinové pumpě kávou a nanuky a pokračovali směle a hrdě dál.
Jakmile jsme však překročili hranice Slovenské republiky a octli se u čoboláků, začaly kolony. Nebýt krásné krajiny okolo, byli bychom rozladění. Trochu jsme si sem tam postěžovali, Filípek i nahlas, více nahlas, ale jinak byl klid.
Hodinu před cílem jsme zaparkovali u jakéhosi motororestu, abychom potěšili sami sebe a kručící žaludky. První úvahy o krmi směřovali ke smaženému, pardon vyprážanému sýru a hranolkám, ale nakonec jsme usoudili, že na Slovensku bychom měli být styloví a objednali jsme si bryndzové halušky. Joj, ty byly dobré!
S plnými břichy jsme spokojeně pokračovali kolonami do Podbánské.
V Pribylině se k nám přidala majitelka chaty, v níž jsme byli ubytovaní, a dovedla nás na místo. Naše obavy, že se chata bude nacházet někde v civilizaci, přešly záhy. Majitelka nás zavedla na místo v lese a my viděli, že je to dobré.
Krásná chata s ohništěm, sezením venku, kolem lesy a za chatou bublající potůček. Po prohlídce a seznámení se zařízením nás paní ujistila, že zloději snad už nepřijdou a medvědi kolem jsou, ale měli by zůstat v lese. Nejistota kolem nás vážně ani neproběhla, no fakt...
Vylodili jsme se tedy se všemi zavazadly a vyjeli najít obchod. Pár set metrů od chaty stál malinký dřevěný domeček, který se dá patrně zvednout jeřábem, a na něm se skvěl nápis Potraviny. Kolem něho stálo pár stolečků se židlemi, takže obchod byl multifunkční a ukrýval v sobě i hospodu, bufet přesněji řečeno.
Filípek se následně ukázal jako kabrňák, hrdě se chopil sekery a pustil se do štípání dříví. Jaroslav Foglar by z něho měl radost. Já se vydala hledat pruty na opékání buřtů. Jelikož nikde nebyly, slanila jsem po svahu dolů, kde u potoka ležely dva opuštěné a patrně dle opálených hrotů použité proutky. Ideální!
Následovalo rozdělávání ohně. Neměli jsme u sebe noviny, a tak přišla na řadu Filipova oblíbená improvizace. Vytáhl svůj zálesácký pytlík a vyndal věci na rozdělávání ohně při absenci zapalovače nebo sirek. Obojí jsme měli, ale proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že?
Postup Filipa byl opravdu obdivuhodný. Z útrob pytlíku vyňal mini tampon značky O.b., jenž následně rozcupoval a položil k malé hromádce suchého troudu. Poté uchopil podivné předměty, jakási nespecifikovatelná škrtátka (křičí na mě z koupelny, že se to jmenuje Firesteel) a věřte nevěřte, založil oheň jedním škrtem. Ten si vesele plápolal a my ještě veseleji opékali buřty, pili pivo a viděli jsme, že je to dobré...
Po hodokvasu jsme si začali lámat hlavu, tedy já, co budeme dále dělat. Nejprve jsme rozložili mapy, abychom si vymysleli trasy našich túr. Inu, já kromě barevných čárek na zeleném podkladu z těchto listů moc nepřečtu. Filip se zdál být obratnější, ovšem když jsme došli k luštění měřítka, abychom spočítali kilometrovou vzdálenost, usoudili jsme, že bude lepší mapy odložit.
Vzpomněla jsem, že v torně mám uložené žolíkové karty, a už jsem pro ně pádila. Při skóre 4:0 pro mě se mi zželelo Filípkových smutných očí a rozhodla jsem se, že ho nechám vyhrát. Čekala jsem několik kol na jeho výhru s kartami na zavření v rukách. Pak ta chvíle přišla. Filípek s úsměvem ukončil hru výhrou a radostně mě běžel obejmout. Když se však octl za mými zády, uviděl, jaké karty v rukách držím a posmutněl ještě víc. Až mi ho opravdu bylo líto. Odložili jsme tedy i karty, raději, a rozhodli se šmejdit po okolí.
Skutečně si nejsem jistá, proč nás kroky vedly k domečku Potraviny, ale najednou jsme se tam zkrátka octli. Zasedli jsme ke stolkům s místními lahváči a konverzovali a konverzovali, až jsme se příjemně opojeni vydali liknavou chůzí zpět na chatu.
Před spaním jsme se stihli trochu pohádat, ale naštěstí si ráno ani jeden nepamatoval důvod sváru, takže jsme ho zažehnali a pokračovali dál. Ale o tom až zítra.
