Do Tater bez tatranek #4

Den čtvrtý

Úterý 5. července 2016 bylo vyhlášeno rádiovými rosničkami jako nejteplejší den týdne. Teploty měly dosahovat až šestadvaceti stupňů. Cestou do Podbánské jsme  míjeli obrovské jezero v Liptovském Mikuláši, u něhož se slunilo několik lidí. Napadlo mě tedy, že bychom mohli místo navštívit a oddat se chvilkovému pěstování pigmentu, aby to mé první pracovní léto nebylo takové bezbarvé. Filip opalování neholduje, ale jelikož by mi snesl modré z nebe, neprotestoval.

Když jsem ráno vyběhla na prosluněný balkon s vyhlídkou na plavky, vůni opalovacího krému, deku a dolce far niente někde u vody, rázem mé snové tužby dostaly reálnou odpověď. K vodě bychom mohli jít, ale hodilo by se nám teplé oblečení a možná nějaký ten spacák. Opalovačku jsme tedy (k Filipově dobře skrývané radosti) rázem zažehnali.

U snídaně jsme opět zkusili rozbalit mapu a vyčíst z ní možnosti naší letmé turistiky. Shodli jsme se na základě našich schopností a znalostí Tater, že se opět vydáme na Štrbské pleso a půjdeme nyní jinou cestou za jiným cílem.

Raději teple jsme se oblékli, já se alespoň navoněla opalovacím sprejem, abych si jeho vůní uchovala pocit léta (nejsem si již jistá, kolikrát se mě Filip zeptal, čím to smrdím), naskočili jsme do Žofky a uháněli vstříc nám již známému Štrbskému plesu.

Na místě určení jsme se opět rychle shodli, že bychom tentokrát mohli vyjet lanovkou nahoru na horu a pak si to seběhnout dolů. Vykročili jsme krokem svižným plni elánu a radostných výrazů směr lanovou dráhu. Po zakoupení jízdenek jsem si všimla Filipovy nepřehlédnutelné absence úsměvu. Nežertoval, ba prakticky nemluvil, jen se sunul dopředu k pojízdným sedačkám. Když už nás ta naše nabírala, zhroutil se do ní a rychle za námi zatáhl ochranné zábradlí, nebo jak to nazvat.

Koukal zatvrzele před sebe a nedal se rozesmát. Prakticky mi jen rázným tónem řekl, ať sedím a nehýbu se. Tak bylo mi do smíchu, ne že ne. Očividně Filip Tatry pojal jako jednoho velkého bobříka odvahy.

Jak jsme si tak pluli mezi stromy chladným horským větrem pár desítek metrů nad zemí, začal i Filípek procitat ze svého paralyzování. Dokonce svolil k tomu, abychom se na lanovce vyfotili. Zbytek cesty již nahlas přemýšlel, proč se do takových věcí pouští. Následně souhlasil, že plánovaný výjezd na Lomnický štít raději nepodnikneme.

Nahoře bylo krásně. Osvěžili jsme se sklenkou točené Kofoly a vypravili se na cestu dolů. Paradoxně oba víme, že cesty dolů jsou nepohodlnější než nahoru a že nás oba bolí klouby ze sestupu předchozího dne. Avšak již bylo pozdě. Museli jsme se nějak slanit.

Asi tak za hodinu se nám podařilo dosáhnout téměř cílového bodu. Čekalo nás posledních pár set metrů lesem. Úplně jsem zapomněla na medvědí hrozbu, jelikož prozatím se všude kolem nás vyskytovala spousta lidí, takže medvěd by musel být nesoudný, aby se mezi ně vypravil. Ovšem najednou jsme byli sami na lesní cestě, což by taky nevadilo, kdyby na mě Filip nečekaně nekřikl: "Psst, ticho! Slyšelas to??" Jestliže bylo doposud obtížné zdolat kamenitou cestu, nyní jsem si připadala, že běžím po úhledné cestičce ve vynikajících běžeckých botách a nic mi nemůže zabránit zachránit si život. (Chvilku před tím jsem si to již vyzkoušela, když mě Filip upozornil, že se mi u nohou drží pořád včely.) Připadalo mi, že jsem uběhla dlouhou vzdálenost, i když ve skutečnosti jsem si popoběhla jen pár metrů. Milý Filípek se smál a upozornil mě, že do takového houští by ani ten medvěd nevkročil. Ale abych brala na vědomí, že tak v okruhu tří kilometrů se určitě nějaký brunďa vyskytuje. Umí hoch uklidnit, jen co je pravda. Jistě se mi jen mstil za lodičky a lanovku, budiž mu tedy přáno.

Před druhou hodinou odpolední jsme se octli opět mezi lidmi a tedy v relativním bezpečí. Vydali jsme se tentokrát posilnit kvalitním smaženým langošem, abychom se následně mohli vydat na druhou část výletu k Popradskému plesu. Podle Filipových zjištění k němu vedla cesta vesměs po rovině a po silnici. Oba dva jsme tuto možnost kvitovali, jelikož klouby choré se ozývaly.

Pojedli jsme a vyrazili na druhý match. Prošli jsme kolem rozcestníku a skutečně cesta se vinula pohodlně po silnici a téměř rovinou. Až než jsme došli k rozcestníku dalšímu. (Asi tak po dvou set metrech) Zde jsme najednou zjistili, že silnice končí a před námi se rozprostřela další kamenitá cesta směřující k vysokému převýšení. Nesměle jsme na sebe s Filipem zvrátili zrak, abychom zjistili, co si ten druhý o nastalé situace myslí. Ano, shodli jsme se. Bylo by pošetilé neuposlechnout sdělení našich těl, Filip raději ještě pokašlal, aby dal najevo, že mu není úplně hej. To ta klimatizace v autě. S úsměvem a jasným rozhodnutím jsme se obrátili a ruku v ruce vydali na zpáteční cestu. Nakonec bylo ještě potřeba dokoupit nějaké důležité věci a navštívit sýrárnu.

Když jsme dorazili na chatu, Filípek zvolil cestu odpočinku, znovu si pokašlal, abych nepochybovala, a odebral se do ložnice. Mně se kupodivu spát nechtělo, využila jsem tedy své čilosti a pustila se do psaní Palubního deníku, mytí nádobí, vaření polévky značky Vitana k večeři a ještě jsem si stihla zahrát starou hru Theme hospital. Když mi nemocnice zkrachovala, vynořil se Filípek z postele, dali jsme si večeři a zasedli k filmu. Tentokrát byl na programu Grandhotel Budapešť. Musím říct, zajímavý snímek. Líbilo se mi, jak je střihově provedený. Připomnělo mi to styl Amélie z Montmartru, a jelikož tu jsem v počítači také zahlédla, ještě teď při psaní článku doufám, že si ji pustíme.

Po filmu následovala partie žolíků. Filip mě drtil, to vám povím! Nicméně potom se štěstěna otočila a vyhrávala jsem já. Inu, oba bychom měli mít štěstí v lásce, tak uvidíme. Přeci jen ještě máme před sebou tři celé dny.