Do Tater bez tatranek #3

Den třetí

V pondělí ráno nás čekalo milé probuzení, venku opět bublal potok, ale tentokrát nebubnoval déšť, nýbrž cvrlikali ptáčci a svítilo sluníčko. Filip vstal o chvilku dříve než já. Vychutnávala jsem si po prvé za dlouhý čas možnost nikam se nehnat a jen tak se válet bez pocitu, že přijdu pozdě do práce nebo někam jinam.

Asi o půlhodinu později jsem se i já odvážila protřít zrak a sestoupit dolů k snídani. Následně jsme se s Filipem dohodli, že by bylo záhodno vydat se na nějaký delší výlet než vedle do hospody. Nakonec počasí nám přálo, proč toho nevyužít.

Rozhodli jsme se navštívit Štrbské pleso, jelikož kromě spousty turistických tras nabízelo i možnost výletu po jezeře na lodičkách. Naskočili jsme do Žofinky a nechali se vézt až k určenému cíli. Při hledání lodiček jsme nejprve narazili na vlakové nádraží a Filípkovi se rozzářila očka v naději, že bychom mohli usednout do vlaku a objíždět Tatry fyzicky nenáročným způsobem. Ujistila jsem ho rázem, že dnes rozhodně ne, jelikož by mi bylo stydno neujít nějaký ten kilák pěšky. S hraným smíchem mě ujistil on, že šlo o pouhý žert. (To určitě!)

Zanedlouho jsme tedy dostáli půjčovny člunů a pramicí. Objednali jsme si malý člun a už jsme se hrnuli na palubu. Respektive já se hrnula, Filípek trochu nesměle šmajdal za mnou. S rozvahou jemu vlastní nastoupil do člunu, trochu ztuhle usedl, raději ani hlavou nehnul. Uchopil vesla a s tváří kamennou jsme vyjeli. Pánové na molu se maličko smáli, ale to Filípek nevnímal. Po pár kmitech a pár vzdálených metrech se i veslující kapitán uklidnil a dovolil se podívat okolo. Nakonec, byla by škoda nevnímat tu krásu kolem. Všude samé skály, hory, zeleň, sluníčko, jiné loďky, co vám mám povídat. Filip se maličko uklidnil, když uviděl, že jezero není hluboké vzhledem k tomu, že dohlédneme na dno. Vzápětí se zase trochu vyděsil, když málem štrejchnul veslem o skoro vyčnívající kámen. V tu chvíli zvolal jen: "Ježkovo voko, málem jsme ztroskotali!" Když jsem ho však se smíchem ubezpečila, že pokud se převrátíme, dojdeme ke břehu po svých i bez namočené hlavy, nejistota z něho malinko opadla. Je to zkrátka bourák, co má respekt z vody, no a co.

Nevydrželi jsme na loďce celých čtyřicet minut, jelikož jsme díky Filipovým silným pažím stihli objet celý objekt za dvacet minut. Poté nám přišlo zbytečné ztrácet čas a přesunuli jsme se tedy na pevný břeh.

Druhý bod výpravy byl oběd.

Přeci jen na horském vzduchu tráví rychleji. Jako konzervativní, nebo chcete-li nenároční, strávníci jsme měli jasný cíl. Vyprážaný syr! Po cestě ke člunům jsme našli pár lokací s oblíbeným pokrmem, ale jak už to bývá, když člověk potřebuje, nenajde. Hledali jsme tu tam, tu tam, nikde nic. U Penzionu Lenka jsem zajásala, jelikož vyprážaný syr se stkvěl na ceduli. Ovšem místa se nedostávalo. S hlavou sklopenou, avšak stálým odhodláním dostát cíle jsme pokračovali v hledání. Nakonec jsme skončili na nádraží, kde nám sýr dali a my viděli, že je to dobré.

S plnými žaludky a prázdnými močovými měchýři vydali jsme se zdolávat kilometry. Zaujal nás rozcestník odkazující k jakémusi vodopádu. Cesta měla trvat hodinu a třicet pět minut, což se nám zdálo schůdné. Šli jsme krok sun krok, cesta stoupala, kamenů přibývalo, ale my se nevzdávali. Příroda okolo svou vůní a zelení přímo nutila k výstupu. Množství lidí vůkol od výstupu zrazovalo, ale my se nedali! Za nějaký ten čas dosáhli jsme cíle. Vodopád nad námi padal, průzračná voda zurčela, my se potili a viděli jsme, že je to dobré.

Cesta zpět, jelikož padala z kopce a kamenní nedávalo moc možností k nenáročnému relaxačnímu sestupu, už byla více ostražitá. Tedy my museli být ostražití, protože co chvíli nám po kamenech ujížděli nohy. Zdálo se otázkou času, kdy někdo hodí dřepkins. Naštěstí jsme slanili bez zranění, Filip si malinko zvrtnul kotník, ale jelikož je to kluk jako buk, za chvíli o tom nevěděl.

Ve vesnici jsme nakoupili potřebné záležitosti jako pivo, víno, tonic a sýry a vyjeli jsme spokojení z vydané energie zpět na chatu.

K přípravě večeře jsme roztopili oheň venku. Filip, kluk od Bobří řeky, sestavil improvizovaný gril, na kterém připravil kuřecí prsa. Já vyrobila šopský salát bez sýra, nalili jsme si po kalíšku, pojedli a bylo nám dobře.

Jelikož se venku brzy ochladilo, odebrali jsme se ke krbu do chaty, pustili jsme si Polski film (strašná kravina) a odešli na kutě. Dramatické žolíky nechali jsme si na další den.