Palubnidenik | Do Tater bez tatranek #6

Den šestý

Po středečním dni řekněme nic nedělání, co se týče turistiky, jsme přemýšleli, co budeme dělat ve čtvrtek.  Můj návrh, abychom vyrazili pěšky do Pribyliny navštívit skanzen, něco málo pojíst a popít v kolibě a vydat se zpět, byl nejprve kvitován v pozitivním smyslu, avšak při středeční večerní rekapitulaci plánů druhé dne už chytil značné úpravy. Skanzen trval, ovšem nikoli pěšky. Filipův návrh zněl jasně, pojedeme do Pribyliny autem a projdeme si skanzen. Poté se vrátíme domů a uvaříme špagety, protože přeci se to musí sníst. Nelíbilo se mi mnoho, že neuděláme ani krok pěšky, vyjma skanzenu, takže přišel na řadu kompromis. Po špagetách se půjdeme projít do Podbánské na Zlatého bažanta, ale předně musíme na internet, jelikož v práci očekávají, že pošleme požadavky na směny. A pracovní povinnosti se musí plnit za každou cenu, i cenu pěší chůze v Tatrách.

Ve čtvrtek po desáté hodině ranní, asi v 11:15 jsme se vydali vstříc skanzenu. Zaplatili jsme na Slovensku tolik oblíbené parkovné a vyšli vstříc kouzlu starých chalup. Byly nádherné. Stejné jako všude jinde ve skanzenu. Ale nádherné. Sice jedna jako druhá, ale nádherné. Došli jsme až k staré železniční stanici, kde jsme se s Filipem usnesli, že ani jednoho z nás vlaky nelákají. Nicméně jsme si je letmo prohlédli (ty dva vagóny) a již se začal ozývat můj žaludek. Špagety volaly!

Navštívili jsme ještě suvenýry, jelikož bývá zvykem nějakou drobností obdarovat rodiny a blízké, takže jsem si nakoupila pár serepetiček domů, ale ano, i pro tu rodinu a blízké, a vyjeli jsme zpět na chatu.

Tentokrát jsem uvařila špagety ze sklenice já, a když nám bylo ještě lépe než před tím, zaslechli jsme v blízké dáli hlas bažantí, který nás k sobě volal. A samozřejmě ty pracovní povinnosti.

Do Podbánské jsme se na mé naléhání vydali tentokrát cestou neznámou, ale přírodní, která se osvědčila mnohem příjemněji než první cesta po silnici. Takhle nějak jsem si představovala horskou turistiku. Příroda, tu les, tu pole, cestičky, sluníčko, krásný výhled na kopce okolo (ano, bylo mi řečeno, že jsem mohla jet do Jizerek). Kráčeli jsme si po polní cestičce a přitom jsme si představovali a plánovali, jak bude jednoho dne vypadat naše chata nebo chalupa. Přesněji řečeno, já plánovala, Filípek kýval. Tak to má být.

K cíli jsme nicméně dorazili ještě dříve než prvně. Objednali jsme si zlatavý mok bažantí, Filip vybalil notebook a opět jsme se nechali unášet minutami internetového ticha a surfovali a surfovali... Po třetím a čtvrtém (Filip) pivu jsem si vzpomněla, že nás tíží povinnost požadavků na směny. I to jsme nakonec zvládli. (Po návratu do práce jsem zjistila, že termín byl o týden posunutý. A my kvůli tomu vážili takovou cestu za hifi!) Stihla jsem ještě hlasem veselým poctít po telefonu maminku, kterážto odpovídala stejnou tóninou, jelikož seděla ve vinotéce. Protože nám po pivu vytrávilo a vůkol voněla pizza, dostala jsem hlad a navíc chuť na vajíčka, což jsem i nahlas prohlásila. Než jsem stačila větu doříct, za Filipem se zakouřilo. Po dvou minutách se vracel s vítězným úsměvem na tváři a s pytlíkem vajec v ruce. Je to bourák!

Hezký to byl nakonec den. Ale abych uhasila skromné výčitky svědomí způsobené příjemnou zahálkou, domluvili jsme se, že v pátek se polepšíme a zdoláme Popradské pleso. S pocitem zadostiučinění jsme se oddali partii žolíků a šli spát.