Palubnidenik | Do Tater bez tatranek #5

Den pátý

Na středu 6. července 2016 těšila jsem se velice, jelikož jsme měli možnost sejít se po dlouhé době s mou kamarádkou a bývalou spolubydlící z Prahy, Mímou. Má radost se násobila z toho důvodu, že jsem po prvé měla možnost potkat i jejího syna Alexe, kterého jsem zažila naposledy jako fazoli na ultrazvuku, kam jsem Mímu doprovázela.

Za místo setkání zvolila Míma Liptovský Mikuláš a konkrétní bod Tatralandii. Dostavili jsme se na místo hravě pouze s jedním špatným odbočením. Po příjezdu jsme se nejprve vyděsili, že nás Míma bere do aquaparku. Já ani Filip totiž těmto střediskům neholdujeme a navíc jsme s sebou neměli plavky. O to větší překvapení bylo zjištění, že jdeme do Zoo. A ne ledajaké! V této zoo jsme si mohli hladit zvířátka, člověk měl přímo možnost vkročit k nim do výběhu. To bylo něco pro mě. Zvláště když nás Míma upozornila, že si pohladíme medvěda.

Po uvítacím objímacím ceremoniálu a malého ucvrknutí z Alexe, Mímin přírustek, který opravdu nemá chybu, jsme se vydali vstříc zvířecímu tvorstvu. Mé nadšení neznalo mezí. Co se týče fauny, jsem vesměs dost kontaktní, proto jsem se s nadšením vrhla na první zastávku, kde nás uvítaly slepice, husy a divné malé zakrslé slepice. Veškerý kur zdál se velice otrkaný, jelikož se na nás bez servítků vrhal. Aby také ne, když jsme v ruce svírali kelímky s mrkví a jablky.

Nabídli jsme slípkám a husám trochu těch vitamínů a přesunuli se dál. Chvíli jsme pobyli u spícího lvíčete, pohladili si stejně spícího klokana (beztak si myslím, že je něčím sjeli), ale největší radost mi udělaly kozy. Malé milé, kamarádské trkačky patrně vycítily mou bezbřehou náklonnost a ihned se ke mně rozběhly vrhajíce neutěšené pohledy na pokrm, který svíraly mé prsty. Nezůstaly však pouze u žadonících pohledů, ale rovnou mi skočily do klína. Houšť, jen houšť. Neměla jsem to srdce jim nedopřát zdravé stravy a skoro celý obsah malého kelímku za jedno Euro jsem jim kladla do tlamiček. Stejně přítulné byly opodál i ovečky, které jsem již krmila zbytkem stravy od Mímy. Také na mě skákaly, ale oproti kozám si o mě stačily očistit svá drobná kopýtka od hoven.

Zoo nabízela poměrně bohatou nabídku zvířectva, většina z něho spala, nicméně radost nám udělalo medvídě, které se probudilo, a mohli jsme si ho pohladit. Snad alespoň trochu splnilo Filipův sen zřít v Tatrách medvěda. Tady ten nás alespoň nesežral, tedy pokud jsme k němu přistupovali opatrně, s respektem a zezadu, nikoli z boku. To nám potom hrozila fraktura paže.

Po návštěvě Zoo jsme na návrh Mímy přejeli na Kozí vršok, kde jsme pojedli a domluvili se na následné zastávce v Ružomberku. Bohužel jsme špatně odbočili a pak již bylo nutno napojit se na dálnici. Avšak stejně jako v den příjezdu, i nyní bylo na Slovensku a v našem blízkém okolí spousta kolon. I my v jedné po cestě do Ružomberku spočinuli. Filípek malinko nadával, ale přiznám se, že po dvaceti minutách popojíždění už ani mě tato činnost nenabíjela pozitivní energií. Rozhodli jsme se tedy svorně, že auto otočíme a pojedeme domů. Filípkovi stejně nebylo úplně hej, zase ho trápil nějaký ten kašlík, no představte si to! Míma byla o pár aut před námi. Napsala jsem jí omluvnou zprávu a vydali jsme se na cestu zpět.

Na chatě se toho dne již nic extra nedělo. Filípek si zdřímnul. Já si četla venku před chatou a snažila jsem se chytit trochu toho pigmentu a zároveň po očku sledovat, zdali se neblíží nějaký ten chlupatý kamarád.

Pak už nastal večer, pojedli jsme, koukli na Amélii, vytáhli následně žolíky a vzájemně vyrovnávali výhry a prohry. A nastal čas spánku. Inu, viděli jsme, že je to dobré...